Srdečně vás zveme k návštěvě 61. členské výstavy Jizerského fotoklubu Hejnice, která se koná v renovované výstavní síni v Klášteře od 6. listopadu do 2. ledna. Obeslalo ji 15 členů – své nové fotografie tu už tradičně vystavují Jan Appel, Lubomír Berko, Jiří Fára, Tomáš Mazánek, Václav Odehnal, Mirek Pelikán, Petr Riedl, Hana Svobodová a Karel Stupka, z nových členů fotoklubu pak Miroslav Čerbák, Hana Primas, Tomáš Trejbal a tři hejničtí fotografové Jiří a Miloslava Jelínkovi a Martin Špetlík.

Výstava je tematicky zajímavá a žánrově velmi pestrá – od panoramat a krajinných detailů, přes portréty až k dokumentárním fotografiím – a rozhodně stojí za návštěvu. Nahlédněme do výstavní síně společně: požádali jsme jednoho z autorů o krátké komentáře k některým fotografiím, které ho zaujaly.

„Zaujaly mě dvě fotografie pana doktora Čerbáka. „Návštěva v nemocnici“ je pro mne silným emocionálním zážitkem. Při pohledu na ni se ve mně snoubí několik pocitů: nezastavitelnost bytí – naděje v očích starého pána tu kontrastuje s nepřítomným pohledem staré paní. Na co asi oba myslí? Je to o upřímné lásce a starostlivosti, či snad o naději? „Konečně sami“ je street fotografie z rušné salzburské ulice s dvěma mladými lidmi v popředí. Pro mě je to jednak o veřejné samotě, jednak o lásce proti všem, proti proudu společnosti, proti času, lásce nespěchající, upřímné, navzdory všemu. Líbí se mi, jak si těch mladých nikdo nevšímá, i když v pozadí je spousta lidí v rozhovorech, vidíme tu i otce, který fotí malé děti …

Fotografie Tomáše Mazánka se vyznačují příznačnou až „bartošovskou“ jednoduchostí a lehkostí, ale s o to hlubší myšlenkou. Na snímcích „Zamrzlý strom“ i „Led“ je vynikajícím způsobem zachycená struktura objektů. (Pozn.: Jiří Bartoš je dnes už klasik výtvarně pojaté krajinářské fotografie a zakladatel hejnického fotoklubu.)

Zaujaly mě i snímky Petra Riedla „Ve 23:59“ a „První sníh.“ Co asi znamená ten časový údaj 1 minuta před půlnocí? Symbolika dvou světel, siluety ptáka a obrysů trávy? Kudy a kam v prvním sněhu? Jsou to zdařilé fotografie, která přinášejí více otázek než vysvětlení.

Hejnický Martin Špetlík má na výstavě několik zajímavých fotografií, jednou z nich je „Frýdlantský Bondy,“ portrét frýdlantského fotografa Oldřicha Jarovského, studnice moudrosti, vědomostí a zkušeností pro mladší kolegy, člověka tajemného, odlišného a naprosto jedinečného. „Moje mysl“ je výstižným obrazem pokroucené reality. Snímek „A přece se točí“ je dobře nafoceným dokumentem zachycujícím opracování dřeva na soustruhu.

Karlu Stupkovi se podobně jako Špetlíkovi podařilo mimořádně vystihnout jedinečnou osobitost portrétovaného. Snímek „Fero“ o něm vypovídá víc než bůhvíkoliv slov.

Mirek Pelikán obvykle zaujme nějakými zdařilými krajinnými detaily, tentokrát fotkou z ulice. Jeho „Madony“ vypovídají třeba o silném kontrastu mezi starostmi běžného života a navoněnou krásou.

Zajímavé panoráma „Máchův kraj,“ vyfotila a zpracovala Hana Primas jako hru obrysů, stínů, světel, vrstev a linií. Na „Něžném napětí“ Hanky Svobodové zaujme také hra linií v oparu. Jiří Jelínek vyfotil tři věže hejnické baziliky netradičně – na snímku vystupují z mlhy jako maják na poutní cestě, i kompozičně pěkně usazené proti horskému horizontu. 

To zdaleka však nejsou všechny fotografie, určitě se vám bude líbit i některá od Vaška Odehnala, Luboše Berka, Honzy Appela, Miloslavy Jelínkové či další vystavené snímky autorů už připomenutých. Přijďte se podívat a tu svou si najdete sami.

Dodáváme ještě, že na svatého Martina začal pro Jizerský fotoklub Hejnice nový fotorok 2021-22. V rámci Mapového okruhu Český ráj jsme hodnotili práce fotoklubu Nová Paka, vítěze loňského 60. soutěžního ročníku této soutěže. Využili jsme přitom velkou obrazovku a kvalitní počítač zakoupené z dotace Města.

Text: Tomáš Trejbal a jbl, foto: Miroslav Čerbák, Jiří Jelínek, Tomáš Mazánek, Mirek Pelikán, Petr Riedl, Karel Stupka a Martin Špetlík.